Ve svém dosavadním tvoření jsem se v posledních letech věnovala především šití pro děti. Jak jinak, když máme doma tolik drobotiny. Ale byla jsem potěšena prosbou známé o teplou bundu jak jinak než ze softsellu.

Objednala jsem světle šedý soft a něco málo reflexu a vrhla se do tvoření. Ze skříně jsem vyhrabala snad stoletý střih, podle kterého jsem kdysi šila šusťákové bundy na lyže a začala upravovat nejen velikost ale i šířku rukávu a jeho vsazení do bundy. Nakonec se vše podařilo a mohla jsem stříhat. Nevím proč ale i po těch letech mám takový zvláštní pocit, když začínám stříhat látku. Hlavou se mi honí myšlenky typu, bude to dostatečně velké, nebude to někde táhnout, sedne to, bude to nositelné, apod….

Po prvotním nezvyku s větším množstvím šité látky jsem nakonec vyrobila bundu, která budoucí majitelku opravdu oslovila. Byly sice posléze nutné některé drobné úpravy, jako zkrácení rukávů, nebo došití překryvu zipu, ale výsledek byl velice uspokojivý. Bunda se líbí a nosí. A to je pro mě ta největší odměna.